Exhibition

Antonio Scaccabarozzi – POLIETILENE

Date

Antonio Scaccabarozzi, který se touto výstavou představuje poprvé českému publiku, patří k předním italským umělcům pohybujícím se v oblastech  monochromie, jazyka geometrie a jejich přesahů – kde důležitou roli sehrává zájem o barvu, formu, světlo a pohyb. Jeho práce je jasným důkazem toho,  že toto umělecké zaměření není stále vyčerpáno (jak si někteří myslí), ba naopak. Stěžejním materiálem Scaccabarozzimu je již delší dobu polyetylen a pracovním nástrojem nůž či nůžky. Obrátíme-li pozornost na jeho tvorbu asi tak deset let nazpět, můžeme se setkat s díly, pro která byl charakteristický obraz s tvary částečně nakloněnými, lineárními, plochými a vznikajícími stříháním. Tato díla autor připevňoval na zeď pouze v horní části a dosahoval tak určité levitace. Obrazy se mohly nadzvedávat a díky svojí lehkostí znovu padat v každém okamžiku pohybu vzduchu. Postupem času, ač autor zachovává hlavní charakteristické rysy, dochází k určitému vývoji – posunu, kdy se práce ocitají zavěšeny v prostoru, pomocí napnutých nylonů mezi dvěma hřebíky.

Jednotlivá díla jsou povětšinou bez názvu a Scaccabarozziho tak oblíbený materiál je nám každému znám z každodenního života. Polyetylen je masovým průmyslovým výrobkem, není nositelem nijak mimořádných vlastností, nemá žádnou texturu, je prost jakékoliv kulturní historie. Funguje pouze jako materiál pro nákupní tašky, či odpadové pytle. Autor tento materiál vyjímá z této jeho užitečnosti a dává mu novou formu. Tímto osvobozením materiálu od jeho každodenního používání nám nabízí možnost, vnímat jej v rozličném světle. Jak z pohledu realistického, tak metafyzického.

Není zde třeba však hledat další úvahy směřující k tzv. „chudému“ umění (arte povera), pro které je právě Itálie typická, ani jiné sociálně politické odkazy. Scaccabarozzi neobjevuje krásu tohoto materiálu z hlediska jakékoliv sentimentální asociace, jedná se o estetický přínos díky autorovo uměleckému zaměření. Tento anonymní materiál, jehož barevná škála je definována chemicky, autorovi plně vyhovuje. Autora je možno charakterizovat též, jako velkého experimentátora, který se dlouhou dobu zabývá především „barvou“. Zkoumá její působení, kvalitu i kvantitu, uspořádání, možnosti vnímatelnosti, závislosti na váze, vrstvení atd. Typickým rysem pro Scaccabarozziho je to, že pracuje v cyklech, které uzavírá a otevírá v rámci řešení jednotlivých problematik.

Výběr děl pro tuto výstavu pochází z let 1997 – 2004. Jedná se o díla pravoúhlá, založena na vertikálním a horizontálním členění. Ač tyto formy mohou evokovat určitá architektonická tvarosloví, jsou to  imprese okamžitě popřené křehkostí samotného předmětu, velice citlivého na průvan a vlnícího se tak na nylonových vlascích v proudu světla. Zvolený materiál neguje tyto architektonické dojmy, dodává dílům fyzický vzhled a zbavuje nás pocitů stálosti architektonických prvků. Nejnovější tvorba, která zároveň tento cyklus uzavírá, nabízí díla, sestávající z vrstvení různobarevných igelitů, vytvářející obrazy, vztahující se k prostoru a světlu, který nejen obsahují , ale též oddělují. Světlo určuje povrch i barvu, práce se odrážejí na stěně, která se tak stává součástí díla. Sám autor uvádí, že ideou je přemýšlet o díle, jako o limitní zóně mezi protichůdnými silami, kde napětí vzniká mezi konfigurací objektu a pohledem, který je přesahuje a nabíjí tuto ideu vitalitou.