Philippe Decrauzat / CH / – On The Retina /Na sítnici/

Philippe Decrauzat patří k mladší generaci umělců, vycházející z tradice švýcarské školy abstrakce, kteří pokračují ve strategii avantgardy 60. a 70. let. Autor se dotýká ruského konstruktivismu /jeho dekonstrukcí/, OpArtu /který deformuje/, minimalismu a v neposlední řadě filmu /zvláště experimentálního/.

Zajímá se především o formální aspekty, vznikající přenosem obrazů z jednoho média na druhé.

V „převzatých“ dílech, která jsou mu zdrojem inspirace, pracuje s odlišností a souvislostmi v širším kontextu. Je to jako smysl určité věty a její překlad nebo jako prožitý okamžik a jeho verze použitá ve scénáři.Zobrazuje „něco“, co se v jeho případě stává něčím jiným. To se týká i času, který uběhl a lze tedy hovořit o určité determinaci.

Decrauzat pro své realizace užívá jak klasické malby na plátna, tak i sochy, objekty, nástěnné malby, prostorové instalace a v neposlední řadě také média filmu. Jedná se o tvorbu s patrným kritickýmodstupem od dějin abstrakce 20. století, aniž by se abstrakce, jako takové zbavovala. „Abstrakce“ je zde se zašifrovanými momenty, pramenícími z vizuality současné pop kultury, základním pilířem vzniklých děl. Integrace dvojrozměrných vlastností do sochařství, stejně jako trojrozměrných do malby – vytváří pozoruhodné vizuální momenty, tvořící novou cestu ke zkoumání statutu obrazu.

Philippe Decrauzat /1974/ žije ve švýcarském Lausanne. Má za sebou nespočet jak samostatných, tak kolektivních výstav. Jako například – Le Plateau / FRAC v Paříži, Le Magazin Grenoble, Musee des Beaux-ArtsLausanne, Parra and Romero Madrid, Haus Konstruktiv Zurich, Elizabeth Dee Gallery New York, Galerie Francesca Pia Zurich, Secession Wien, Kunstverein Bonn, MAMCO Ženeva, Philadelphia, Basel, Roma, Berlin, Brussels…….

Pro českobudějovický projekt, nazvaný On the Retina / Na sítnici /, připravil zcela nové práce, skládající se ze čtyř částí.

Základem výstavy jsou tzv. Fragment Painting 2011 – díla, která pracují s architekturou prostoru, opakováním a kombinací jednotlivých fragmentů. Tyto abstraktní tvary /písmena – znaky/ společně vytvářejí formální gramatiku pro jejich optickou orientaci. Základní myšlenkou pro tuto sérii fragmentů monochromatických maleb byla nedávno realizovaná nástěnná malba On Cover.

Autor zde pracuje se dvěma systémy překrývajících se čar. Každá malba je tvořena diagonálami, průsečíky či samostatnými prvky.

Pod tajemným názvem D.T.A.B.T.W.H.A.H.E. 2011 se skrývá dílo, vytvořené jako inkoustová oboustranná kresba na papíře, zavěšená kolmo ke stěně.Samotný název odpovídá počátečním písmenům slov v otázce „ Má úhel mezi dvěma stěnami šťastný konec?“

(Does The Angle Between Two Walls Have A Happy Ending? ). Otázka pochází z názvu koláže, vytvořené J.G.Ballardem v roce 1967 pro britský umělecký časopis Ambit. Náplní obrazu je v pohledu z malého spodního úhlu zobrazena masturbující žena v ostrém černobílém kontrastu. Jedná se o jakési psychologicko geometrické pochybnosti o místě, kde se setkávají dvě stěny – konstrukce citlivého prostoru. Decrauzat v těchto kresbách zároveň vychází z ornamentálních obrazců vytvořených z výzkumu prováděného Waclawem Szpakowskim, který od roku 1900 převáděl pozorování svého přírodního a technického prostředí do grafické podoby. Kresby, rytmické linie interpretované ve smyčce jako úsek, které se táhnou od jednoho kraje k druhému bez přerušení. Autor zde vidí důležitost nahlížet na tyto kresby v trojrozměrném prostoru, kdy je divák vyzýván, aby je otočil.

K trojrozměrnosti se vztahují také vystavené objekty tvořící soubor nazvaný Méthode d´objectivation critiques (dispersion), neboli Kritické metody objektivizace (rozptyl). Jedná se o sérii betonových odlitků – fragmentů, pocházejících z Thonetovy židle č.14. Ta je umělcem dekonstruována, některé části jsou zlomené a jiné sestaveny novým způsobem. Decrauzat zde pracuje s de facto opačným procesem, než byla vlastní výroba židle, kdy se dřevěné tyče vkládají do pařícího zařízení, vlhčené se ohýbají a fixují na kovové kostry s cílem udržet tvar.

Závěrečnou část výstavy, situované do poslední místnosti tvoří filmová projekce, tvořená němým, černobílým filmem (čtyřminutovou smyčkou). Podobně jako ve svých předchozích filmech, Decrauzat ani zde nepoužívá kameru. Pracuje s obrazy získanými z nejrůznějších zdrojů. Čerpá z filmu Rašómon od Akiry Kurosawy /1950/ a vybrané obrazy používá v různém kontextu. Film Rašómon tvoří časem deformované výpovědi několika svědků zločinu, kteří vyprávějí každý svou vlastní verzi příběhu. Obrazy zvolené Decrauzatem pocházejí z klíčové scény filmu. Tyto scény se odehrávají v lese, kde se kamera soustřeďuje na světlo prosvítající mezi stromy. V Kurosawově filmu mají tyto záběry sloužit jako přechod naznačující změnu: přechod od podvědomého k vědomému u ženské postavy nebo návrat v čase u ostatních svědků. Decrauzat používá tyto záběry slunečního světla, které prosvítá skrz stromy, jako základ své práce. Kontrasty jsou zdůrazněny, stíny jsou odstraněny tak, aby výsledkem byl obraz více grafický a abstraktní. Tyto záběry odhalují některé opakující se umělcovy myšlenky. Konkrétně jeho zájem o pulzující světlo. Současně se jim daří vyvolávat v mysli okolnosti, za kterých Brion Gysin vymyslel svůj „Snový stroj“ /tzv.Dream Machine/.

Tímto způsobem Decrauzatova editace či montáž vytváří pulzující efekt, který diváka svým synkopickým pulzováním /stroboskopickým blikáním/ nevyhnutelně pohltí. Oslnění či dočasné oslepení, způsobené příliš dlouhým pohledem do slunce, bylo často zkoumáno jako součást funkce zraku a optických jevů. Tyto obrazy z Rašómona tak vyčarují dojem vidění podobný pohledu do slunce a vedou ke stejnému procesu, který vnímáme při projekci filmu.

Výstava vznikla ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR, Statutárním městem České Budějovice a Nadací pro současné umění Praha

foto Jan Mahr