Výstava

Aleš Čermák, Janek Rous – Nikoho nejmenujme, každý ví, o kom je řeč

Termín
Vernisáž 10.01.2016 18:00
Kurátor Zuzana Jakalová, Karina Kottová
Vstupné zdarma

Jako první výstavu roku 2017 představuje Galerie současného umění a architektury speciální projekt přímo pro zdejší prostory, který připravily jako hostující kurátorky Zuzana Jakalová a Karina Kottová společně s umělci Alešem Čermákem a Jankem Rousem.

 

Máte pocit, že si dnešní hektický životní styl vybírá svojí daň na vašem zdraví a mentální pohodě? Trpíte únavou, nespavostí, vyčerpáním, pocity beznaděje a stagnace? Býváte často nemocni? Není to náhodou tím, že nejste schopni sami sobě naslouchat, dopřát si odpočinek a vůbec, obecně spomalit? Nezoufejte, nejste v tom sami!

Kdyby jste mě potkali před několika lety,  nevěřili by jste vlastním očím. Bývala jsem nervózní a uspěchaná, sveřepě jsem se držela svých cílů, ve všem jsem chtěla být co nejlepší. Po několika vyhořeních jsem si ale řekla dost! Nechci pořád jenom následovat něco, co mi je diktováno zvenčí! Zkoušela jsem různé typy relaxace, ale se žádnou z nich jsem se neuměla plně ztotožnit. Po letech praktikování různých učení, sebevzdělávání a terapeutických kurzů jsem na základě nabytých zkušeností vyvinula vlastní, jednoduchou a velmi efektivní metodu, která mne i tisícům dalších lidí pomohla najít vnitřní klid a stabilitu.

Smyslem metody je okysličit tělo, uklidnit a uvolnit svalstvo a uvést mysl do stavu hlubší relaxace. Nemusíte se ničeho děsit. Pro metodu není potřeba žádná průprava, mohou ji trénovat lidé každého věku a kdekoli. Již po krátké době pravidelného cvičení budete na sobě pozorovat změny, a budete toužit metodu dělat častěji a častěji. Čím víc metodu zkoušíme na vlastním těle, tím jsme jí blíž. Čím víc jí jdeme vstříc, tím víc se s ní stotožňujeme a tím lépe nám jde.

V metodě je nicméně dobré získat hlubokou praxi, nejen tu kosmetickou. Mnoho lidí jsem slyšela spokojit se s jakousi polovičatou verzí – není dost času, není dost energie, není dost soustředění, dělám to pro sebe ale někdy zapomenu nebo nestíhám. Jak se můžeme dostat do stavu hlubší relaxace, když se metodě nedokážeme odevzdat? Někdy si říkám, že naprostá většina lidí nemůže s metodou splynout naplno právě kvůli nekonenčnému vymlouvání a vlastní nedůslednosti. Často mě to trápí. Vždyť je to systém vyvinut člověkem a pro lidi, který by měl sloužit našemu blahu. Proč jej bereme tak laxně?

Ruku na srdce, kdo si nenajde několit minut, ráno při vstávání či večer před usnutím, v krátké odpolední pauze, nebo při jízde v tramvaji? Ostatní jsou jenom výmluvy. Právě ty, které používáme každý den vůči šéfovi, manželovi, dětem.. Přestaňme se vymlouvat sami sobě, zkusme se metodě přiblížit jak jen to jde, a udělejme jí cíleně prostor v našich životech. Čas je cenný, tak proč mu nedát smysl a neudělat něco pro sebe. A hlavně, proč to neudělat opravdu dobře?

Každý nádech vede k téměř samovolnému pootevření mých víček. Úzká škvíra odhaluje kontury světa, ale s výdechem se struktury, na které jsem nestačil zaostřit, halí do oranžovo fialové, ze které usuzuji, že slunce je ještě na obloze, ale intenzita jeho světla už polevuje. Nejsem nemocný. Jde spíše o celkové vyčerpání, možná dokonce selhání organismu. Vše se redukovalo na toto jednoduché střídání – nádech – úzká výseč čehosi, co rozumově stále kategorizuji jako svět – výdech – tělesná přikrývka, způsobující optické mikro-děje. V jiné denní době, nebo v jiném počasí by byla barevnost pravděpodobně posunutá adekvátně k dané situaci.

Jestli jsem nebo nejsem ještě tady není úplně jisté, a z hlediska myšlenkové linie, kterou sleduji, ani podstatné. Nemůžu zcela svědomitě potvrdit, že se nacházím mezi jednajícími bytostmi. Cítím se jako houba, která rytmicky nasává a zase vyplavuje vše, co je kolem, a v určitou chvíli přestává rozlišovat hranice vlastního bytí vůči blízkým i vzdálenějším systémům a pozicím. Je těžké spolehlivě vyhodnotit, zda se jedná o letargii, kapitulaci, hibernaci, nebo spontánní přechod do vegetativního stavu. Nelze říci, že se cítím úplně dobře. Cítím se nijace, ale nemá to nic společného s prázdnotou. Naštěstí nejsem na klinice, která by zázračnou ampulí odstranila moje potíže. Jsem ve stádiu, kdy se fyzické nedostatky a negativní emoce rozpouštějí do okolí a opět vstřebávají zpátky do mě. Je to velice úlevné.

V tomto stavu je pozice Člověka ještě nejistější, než jak jsem ji vnímal dosud. Člověk toužící po přežití a kontrole, neúnavně zatínající pilku do větve, na které sedí a tahající s ní sem a tam, ve mě nevzbuzuje ani lítost, ani výsměch, ani soucit, ani pohrdání. Je mi stále blízký, ale jinak, než dřív. Nepozoruji s napětím, kdy větev praskne, nesleduji ho ve filmu, jak se zamiluje a potom trpí, nevyčítám mu hloupá rozhodnutí a jeho vypočítavost i sobeckost mě tentokráte nechává chladným. Je otázka, jestli je Člověk ještě k něčemu třeba. Hmota, o které mluvím, nebo možná ještě radikálněji – kterou se stávám, je soběstačná. Opravdu nečeká, až se do ní ten blázen podřezávající si větev zbortí.

Hodin dechové gymnastiky už se neúčastním. Jsem přesvědčený, že předcvičovatelka věří smyslu své práce, o jejím skutečném účinku na lidské zdraví ale značně pochybuji. Nabízí příliš snadná řešení a je zabalena do příliš přitažlivých sloganů a vizuálů. Jogíni sice také omezují svobodu dechu, ale v jejich případě je to za účelem otevření nových center rozšířeného vědomí. Stále se mezi jim podobnými ještě najdou výjimky, pro které marketing a účelová manipulace s psychosomatikou nejsou jádrem veškeré metodologie. Vsugerování si, že je vám lépe, je nutné odlišit od skutečného zlepšení, a právě tady dechová gymnastika naráží na svou největší slabost. Skrze laboratorně vyrobené endorfiny, které mají v lidském těle příznačný zápach i chuť, uměle vyvolává touhu pokračovat. Redukuje komplexnost možností volby na vyhrocenou polaritu: dýcháte buď s námi, nebo proti nám. Předpokládal jsem, že kromě toho zbývá jedině nedýchat vůbec. V mé situaci se ale rozkrývají nové horizonty. Dýchat bez ohledu na gymnasty s křečovitým úsměvem, bez zbytečných emocí, ve fázi, která se nezdá být ani počáteční, ani konečná. Možná dokonce dýchat bez těla, nebo bez Člověka. Nemyslím to pejorativně. Tam, kde jsem, se to jeví jako velice reálné.

 

 

 

Recenze a články

Napsali o výstavě

iDNES.cz

denik.cz