Anja Manfredi – Favorite Tools

První výstavou roku 2015 představuje Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích rakouskou umělkyni Anju Manfredi.

Charakteristickými rysy její fotografické tvorby jsou především koláže, které tvoří jakási tabla, jež vytvářejí a probouzejí řadu asociací. Nelze však zmínit v rámci tohoto představování pouhé zaměření se na koláž jako takovou. Dílo Anji Manfredi je velice vrstevnaté a sahá od „klasického“ analogového přístupu, fotografického aktu a procesu, až k věnování se kresbě, filmu, objektům i prostorovým instalacím a performance.

Na počátku tvorby Anji Manfredi se lze setkat s díly, kde je patrný zájem o proces inscenace a figury vlastního těla. Postupně se však propracovala k obrazovým i textovým reprodukcím, tedy archivnímu materiálu, získávanému z knižních zdrojů, především se zájmem o lidské tělo z historického pohledu. Tyto materiály z různých období a kulturně společenských souvislostí, díky novému uchopení, nabízejí nové perspektivy pohledu na historiografii těla.
Zkoumání lidského těla se dostává stále více do popředí autorčiny tvorby, vytváří akce a interpretace prostřednictvím osob ze svého okolí, především s přáteli vídeňské scény soudobého a výrazového tance. Hledá podstatu vztahu mezi vědomými inscenacemi a každodenními, tedy samozřejmě prováděnými gesty a pohybem.

Slovy Judith Butler, která uvádí, že „Těla jsou ztělesněním možností, jenž jsou podmíněny i omezeny historickými konvencemi“ lze přiblížit novější autorčiny práce. Jako například Opakované realizace Isadory Duncan s Robertou Lima /2009/, nebo Osvětlení gesta / 2011 /, kde pracuje se třemi tanečnicemi v rámci interakce s modely klasického ukáznění těla.

Pojem historična v díle Anji Manfredi odkazuje na proměnlivost konvencí a skutečnost, jak se v rozličných historických epochách projevují koncepty a vnímání těla různými způsoby.

V rámci projektů vztahujících se přímo k problematice těla je nutné připomenout sérii Re – enacting tanečních idolů, v této montáži spojuje výrazový tanec Loïe Fuller, která se proslavila výrazovým použitím splývavých kostýmů a barevných světelných efektů, a Anitu Berber, varietní tanečnici v Berlíně 20. let, s níž se pojily historky o skandálech. Obě tanečnice byly známy i originálním, nekonformním myšlením a tím, že volně prožívaly svou sexualitu a své tělo při tanci /včetně nahoty/, osvobozovaly od jeho nutkání.

Tyto práce Anji Manfredi reflektují normování a ukáznění těla a znázorňují, že těla nejsou nikdy úplně osvobozena od společenských a kulturních norem.

Anja se narodila v roce 1978 v rakouském Lienz. Vystudovala uměleckou fotografii na škole Friedla Kubelky > 1999 – 2005 / kde dnes sama působí jako ředitelka / a jeden rok > 2010< studovala v atelieru Evy Schlegel na vídeňské Akademii umění.
Má za sebou nespočet samostatných i kolektivních výstav v Rakousku i zahraničí
a v roce 2010 získala za Theodor Körner Preis. Vedle své tvorby a pedagogické činnosti působí velmi často rovněž v roli kurátorky výstav.

Anja Manfredi se snaží s věrností analogové fotografii, aby dokázala pomocí svých „oblíbených nástrojů“, propojit to, co jí fotografie nabízí. Právě propojení nástrojů a konkrétních obrazů tvoří základ této českobudějovické výstavy, kde se divák může seznámit s reprezentativním průřezem současného autorčina díla, doprovozeného textovým zamyšlením Maren Lübbke-Tidow.

Anja Manfredi
Experimentální přesnost
K výstavě „Favorite Tools“

Maren Lübbke-Tidow

Titul aktuální výstavy Anji Manfredi, „Favorite Tools“, otevírá ve své lehkosti různé směry do vícevrstvých záměrů umělkyně. Je dílem reflektujícím média, které před námi Anja Manfredi rozprostírá v různých uspořádáních svých pokusů a převodů – ovšem bez přísně koncepčního držení, které často nese podobné projekty. Naopak – s velkou empatií pro prostor možností média. Jedná se o dílo, u něhož Anja Manfredi trvá na technických a formálních a s nimi spojených obsahových možnostech tvorby, jak je lze pouze a výlučně vyzdvihnout analogovým použitím fotoaparátu.
Stojí za to podívat se na tyto práce v době, v níž umělci a umělkyně pracující s médiem fotografie ve zvýšené míře popisují využití digitálních prostředků jako „současné“ a postupně – jednou tiše, jednou hrozivě – odkládají své staré nástroje. Digitální obraz údajně otevírá nové možnosti při manipulaci s médii; digitální obraz údajně reprezentuje současné vidění, neboť prostřednictvím našeho skenování ploch osvědčeného u obrazovky se náš pohled na skutečnost změnil; digitální prostředky ukazují „více“, a proto odpovídají našemu současnému vizuálnímu vnímání okolního prostoru; digitální obraz je údajně relevantní v kritickém vztahu ke svému totálnímu proniknutí společenského prostoru. A tak dále. To vše je dokonale legitimní, správné a nutné. Zde se nachází potenciál, jak vyzkoušet nové formy reprezentace, na které je zůstává vázána fotografie.

Anja Manfredi má však jiný umělecký program. Jde jí o to, aby změřila radikální potenciál zápisu světla na povrch, aby na tomto potenciálu trvala, a o to, aby tento moment formulovala jako formu svobody: světlo se zapisuje na konkrétní materiální plochu a při chemickém procesu na filmu emulguje v „cosi“. Moment otevřenosti. Moment zápisu světla. Moment vlastní materiálnosti.  Moment ke zdůvodnění vlastní tělesnosti v médiu samotném. Moment generování obrazu, jen omezeně ovladatelný. Moment vlastní experimentální přesnosti. Moment osobního či osobitého vztahu k realitě nebo toho, co za ní ve skrytu dřímá? Baudrillard v jednom ze svých provolání ohledně vymírající analogové fotografie poznamenal, že jeho „jedinou hlubokou touhou“ je touha po předmětu, který „dokonale schopen existovat beze mne“, vyrvaný „z hřmícího kontextu reálného světa“. Manfredi reflektuje velmi přesně technické předpoklady média a chemicky podmíněných přeměn, k nimž dojde v procesu analogového fotografického snímku, a činí právě onen bod, v němž jakékoli kódování selhává – v němž něco začíná existovat bez ní – pro svůj projekt produktivním.

Nový 16mm film, který vznikl v Mexiku roku 2014 > Luk a šíp < představuje umělkyni jako amazonku. Její zbraní je šíp, kterým míří na kameru. Jím udává obraz sebe jako fotografky, která vystupuje bojovně a sebevědomě za svou věc: trvání na prostoru možností fotografie. Obraz umělkyně jako amazonky ve filmu ale také symbolicky poukazuje na Barthův bod („bodnutí, malá dírka, skvrnka, malý řez – a hod kostkami“): (…) prvek sám vystřeluje jako šíp ze své spojitosti, aby mě provrtal.“ Film je obrazným výrazem její představy o fotografii jako o médiu, které dokáže zapůsobit. Tento film a její práci vůbec chápu jako jakési umělecké provolání nebo umělecký manifest. Provolání nebo manifest, které nejsou předneseny kultivovaným jazykem a s napomenutím na velkém jevišti nebo v posluchárně s vážností, jakou takový prostor poskytuje, ale koná se jednoduše prostřednictvím performance uprostřed plnosti a nevázanosti přírody – v prostoru vlastních náhod a zákonitostí. Méně zde v popředí stojí analyticky chladné gesto, ale o to více se uplatňuje výraz: souhlas s tím, co je možné na nemožných obrazech.

Anja Manfredi se již léta  zabývá gestem. V gestu vidí – při revizi s Giorgiem Agambenem – schopnost, „která nepřechází do aktu, aby se v něm vyčerpala, ale schopnost, která zůstává v aktu a tančí v něm.“ Tuto schopnost Anja Manfredi ověřuje na nespočetných fotografiích: něco výtvarně zachytit, co se ještě utváří, čím se něco razí, něco, co v sobě nese otevřenost – a s čím jsme stále sami sebou. Gestem vyjadřuje vlastní myšlenky. Gesto je prodloužením vnitřku do vnějšku – odlišně od pózy, která je od počátku poslušná vnějšku a jemu se podřizuje.
Pro své fotografické studie zkoumala zákonitosti rétoriky, sledovala vzorníky gest, zkoumala historické příznaky hysterie a jejich obrazové zdůvodnění, zabývala se výkladem gesta v psychoanalýze a vyrovnávala se kritickým pohledem feminismu na to, jak se ženy přizpůsobovaly a co se jim připisovalo ve smyslu specifického pohledu na tělo, studovala atlas Abyho Warburga atd. A jakkoli (specificky ženské) gesto ve svých historických projevech dále odůvodňuje ideologický pohled na ženské tělo, jakkoli – nebo právě proto! – Anja Manfredi svým dílem těmto určením vzdoruje. Revoluční potenciál ženského výrazového tance zkoumala v nespočetných reprodukcích. Některé historické a ideologicky laděné koncepce těla si přehrála pomocí re-enactingu. Kromě toho užila různých klasických nástrojů ukáznění těla, jako například fotografického pózování, stroje na šněrování korzetu nebo baletní tyče, jako výchozího bodu svého fotografického a filmového zkoumání v oblasti ideálního vzhledu (ženského) těla. Zde Anja Manfredi však nezůstává  stát. Zdůrazňuje konstrukci obrazů ženskosti a jejich ideologického olemování, a to tak, že je zobecňuje. Pohyb ve filmu je přenášen do notace a převeden do abstraktního souboru znaků. Nebo: poté co byla gesta osvětlena jako výraz ženského přizpůsobení za pomoci aparatury, je filmová role jako nosný materiál a samotná role osvětlena ještě jednou: vznikající fotogramy ukazují mnohonásobně pohlcený materiál, který pouze prostřednictvím formy zdůvodňuje sám svou vlastní estetiku – jako abstraktní znak.

Mnohé z fotografií Anji Manfredi vznikly díky kritickému zpracování historického zobrazení ženských gest – která ona zaznamenává, avšak vždy převádí či přeměňuje na něco jiného, i na skulpturní intervence: snad, když znovu tiskne svá grafická znázornění filmů formou zápisu na závěs a předěluje s nimi prostor. Nebo když vnáší zrcadlo do výstavního prostoru, v němž lze vnést sebe samotného do zrcadlem odráženého vztahu k viděnému.

Mnohokrát ovšem svými obrazy mimo kritického zřetele k historickým obrazům (žen) obhajuje svobodný potenciál gesta. Je zajedno s Vilémem Flusserem, který píše: „Gesto je pohyb, jímž se vyjadřuje svoboda, aby byla gestikulující osoba před ostatními odhalena nebo jim skryta.“ Tento moment svobody, jehož odůvodnění Flusser vidí v gestu, by bylo možno popsat i jinak: jako moment, v němž se ukazuje myšlení a s ním jakási živost, tělesnost jiného, tělesnost protějšku. V gestu přechází myšlení do (tělesné) akce. Tento moment zajímá Anju Manfredi jako fotografku a spojuje jej s prostorem možností, který má fotografická aparatura připravený.

Anja Manfredi reflektuje své technické možnosti, když fotografuje své „Favorite Tools – oblíbené nástroje“: žárovky – „umělá slunce“ v temné komoře. Červeně svítící lampa z jedné strany k osvětlení samotné temné komory, lampa s bílým světlem z druhé strany, která v procesu osvětlení fotocitlivého papíru uvolňuje světlo na zvětšovacím přístroji. Zde totiž smí – srovnatelně s momentem, v němž se clona v procesu fotografického snímku otevře a světlo vstoupí na film, fotografie být zcela fotografií: „TEĎ!  se zapisuje světlo na fotocitlivý křehký materiál. A v tomto zlomku sekundy v průběhu osvětlovací doby smí fotografie být zcela fotografií, a jakékoli kódy přestávají platit“, píše k tomu Anja Manfredi. V průběhu osvětlovací doby se tvoří značení na chemické nosné vrstvě, světelný otisk. Před a po značení padají rozhodnutí a vládnou kódy: „Kódování jako obléhací kruh se rozprostírá kolem nějaké události, která samotná (…) není kódována.“ (Helmut Lethen)

Vystavované obrazy gest Anji Manfredi se střídají s obrazy jejích „Tools“ (jejích Favorites!), s jejími nástroji a její zbraní! Její umělecký projekt je založen na přání, aby svými nástroji dokázala propojit (připravených analogovou fotografií) svobodný potenciál fotografie pomocí konkrétních obrazů, v nichž se tento svobodný potenciál zobrazuje: tak například s otevřeností resp. se schopností gesta. Nástroj a obraz vstupují do symbiózy. Výstava v Českých Budějovicích je dalším krokem, jak k tomuto symbiotickému poměru přispět. Například látka, která velikostí odpovídá látce, která je přehozena přes kameru velkoobrazového formátu a má 18 procentní šeď etalonu šedi – další nástroj fotografů pracující s analogovou fotografií – sloužila k tomu, aby bylo možno fotografovat různý sklad záhybů, a jeho pomocí odůvodnit vlastní tělesnost mimo vlastního (nebo cizího) těla jako modelu.
„Autoportrét s etalonem šedi a bolestí zubů“ (2013) je asi nejpůsobivějším obrazem v této souvislosti: s tímto autoportrétem se Anja Manfredi zasazuje o to, aby sama poznala a využila potenciál gest (analogového) fotoaparátu – jeho schopnost, jak se proměnit v něco průhledného, průsvitného. „Představme si, že převedeme pojem gesta do barvy: nejspíše by se jednalo o ŠEDOU. Šedá je barevný podnět, který je tmavší než bílá a světlejší než černá, ale nevytváří žádnou barevnou valenci. Šedá je nepestrá barva. Stupně šedi jsou všechny stupně mezi čirou bílou a ryzí černou. Šedá není ani bílá ani černá, a užívá se jí jako mezitónu a mezihodnoty. V zóně šedé barvy se nachází nedefinované. (…) Tyto úvahy mne přivádějí k analogové fotografii. V aktu fotografie je nutno učinit mnoho rozhodnutí: například stanoviště, výřez a samozřejmě, jakou kameru a jaký film bude třeba použít, a nakonec velmi důležitý fakt, pro jakou dobu osvětlení a pro jako clonu se rozhodnu. Zde mi jako fotografce pomůže etalon šedé barvy, kde se s 18 procentní šedí měří kalibrace osvětlení. Takže potřebuji etalon šedé barvy, abych se mohla rozhodnout, kolik světla nechám projít objektivem do kamery. Pomocí etalonu šedé barvy mohu určit osvětlení – kolik SVĚTLA se vryje / zapíše do fotocitlivého materiálu. Etalon šedé barvy je mým ovládacím nástrojem, s nímž lze určovat dávku světla, mou svobodnou ŠEDOU. (…). Gesto fotografování je gestem vidění, a z něho vychází obraz. Je gestem, které se zaměřuje na materiál a je schopno odhalit svobodu. Šedý prostor.“ (Anja Manfredi).