Jaromír Novotný – Zadní světlo

Zahájení: úterý 23.6.2015 v 18:00 hod.

Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice

Tvorba Jaromíra Novotného prochází za poslední roky proměnou, z mnoha ohledů přirozenou. Počáteční „klasická“ malířská forma s patrným „zobrazováním“, evokující autorovo žité prostředí, přítomnost trojrozměrnosti, či motiv architektury střídá postupná redukce. Autor se odklání od motivu a významů existujících mimo obraz, a začíná se věnovat podstatě malířského média. Dochází k vyloučení čehokoliv znázorňujícího a oproštění se od vnějšího světa. Samotný akt malby se stává základním tématem a obrazy jakýmsi polem, v jehož vymezení se odehrává veškeré sdělení, z pohledu autora – jen toho nezbytného.

V rámci Novotného vývoje je nutné hovořit také v souvislosti s proměnou technických prostředků. Běžné malířské techniky, nanášení barev a další, pro malíře typické rysy, nahradil ze svých zásob, a to doslovně. Vzhledem k tomu, že sám je vyučeným tiskařem a vlastní zásoby tiskařské barvy z dob studií, dochází v rámci změn k jejich využití. Oživuje práci s válečkem, jehož nanášením barev dociluje postupným vrstvením proměny monochromní malby. Zároveň potvrzuje oblibu práce s prostředky, které jsou již dány.
Ať už jsou to vlastnosti barvy jako materiálu, formát papíru, či samotná barevnost, kdy se vzdává hledání barvy a využívá tzv. CMYK, tedy klasické odstíny, používané v tiskařském odvětví. V těchto případech se většinou jedná o práce na papíře, které však mají zásadní vliv na komplexní Novotného tvorbu

Změna obrazu je patrná v proměně monochromní plochy, jejímž základem je barevné pole s nepřítomností děje, ve vztahu k okolí plátna. Čím dál více se uplatňuje smyslový účinek a vlastní vymezení způsobené vlivem světlých a tmavých tónů. Lze hovořit o jistém napětí, které se opírá o světelné vlastnosti více, než o samotný vztah černé a bílé, které jsou pouhými zprostředkovateli. Autor tím otevírá otázku světelnosti, uplatňující se v dalším tvůrčím posunu, kterým je zájem o proces fotografického záznamu, respektive jeho technické možnosti. Především práce s fotopapíry a jejich osvětlením jej přivádí blíže k úloze nezasahujícího pozorovatele, pracuje s momentem, kdy se malířem stává světlo. Vlastnost papíru a jeho osvětlení určuje samotný smyslový účinek.

Novotný se tak ocitl ve stádiu, kdy se věnuje obrazu oproštěnému od vnějšího světa.
Pomocí široké škály prostředků – technických vlastností, jako forma a povrch, struktura, vrstvení, vertikálnost a horizontálnost  – vytváří díla se zásadním zájmem o malbu, kdy upřednostňuje přímé smyslové působení a emocionální dopad obrazu.

Jaromír Novotný (1974) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze 1993 – 99 /školu kresby Jitky Svobodové a atelier konceptuálních tendencí Miloše Šejna/. Má za sebou nespočet výstav jak doma, tak v zahraničí a je zastoupen v mnoha veřejných i soukromých sbírkách.

V souvislosti s jeho dílem lze hovořit až o jistém momentu posedlosti (v nejlepším smyslu slova) přítomném v samotném procesu tvorby. Nanášení barev a vznikající překrývání ploch přináší autorovi moment vzrušení a rovněž další pracovní postupy jsou prameništěm vnitřního napětí. To lze očekávat i u diváka, který je s dílem Novotného konfrontován. Postupná redukce „obrazu“ a jeho skladebnost posouvá význam k tomu, co „ještě“ nabízí a dochází tak ke zcitlivění jeho samého, ale i divákovy pozornosti. Ač je možné, že díla samotná mohou způsobit u diváka pochybnost či bezradnost, je právě tematizování smyslové zkušenosti středem autorova zájmu.

Velice citlivý způsob práce, přístup k zacházení s barvou, ale i volba použitého materiálu jsou základem kvality Novotného obrazů. Hledání nových možností – textilií a technik, které jsou schopny sloužit autorovým představám, nás přivádí k nejsoučasnějším dílům,
kde otevírá otázky, vztahující se k problematice transparentnosti.

Senzitivní barevná pole, vpíjející se do struktury napnuté polyesterové látky, vytvářejí ve své jemnosti i vrstvách, s přítomností okolních skvrn a uplatněním světelných nuancí, jakési mapy –  prostorové, částečně nepropustné plochy. Moment náhody (u Novotného rovněž přítomné, ač do jisté míry řízené) dává vzniknout obrazům, na které lze pohlížet jako na díla totálně oproštěná, kde samotný obraz je podstatou, ale stejně tak i z hlediska jistých duchovních výkladů a přesahů.

Jaromír Novotný svým dílem přesvědčivě dokládá, že ač zvolil cestu nic nezobrazovat, není vůbec málo toho, co sděluje.
Ptáme-li se na podstatu umění, pak právě jeho obrazy jsou adekvátním příspěvkem do takové debaty.

Zadní světlo / Backlight

Často zapomínáme na skutečnost, že obraz potřebuje světlo. První není ničím jiným než plochou, která odráží druhé. Důležité je, že světlo je vůči obrazu vždy vnější. Nejde jen o malbu, která vyžaduje osvětlení, nebo filmové plátno odrážející světlo projekční techniky. Také dnes všudypřítomná technologie LCD displejů odděluje obraz, tvořený krystaly ohýbajícími světelné paprsky mezi dvěma polarizačními vrstvami, od zdroje světla, dnes vytvářeného především led diodami v poslední vrstvě monitoru.

Je zajímavé, že toto světlo přichází zpoza samotného obrazu. Právě důsledkem toho se obrazy osvobodily od prostředí, které jim dříve muselo světlo poskytovat. Filmy již není třeba sledovat v potemnělých kinosálech a naopak výtvarné umění již nepotřebuje prosvětlené “galerie”, které v původním slova smyslu představovaly nikoli instituci, ale samotný prostor uzpůsobený (svou délkou a světlostí) pro umístění uměleckých děl. Filmy, stejně jako videoart dnes můžeme sledovat na jediném monitoru právě díky tomu, že využívá zadní světlo.

Převrácení celé světelné mechaniky obrazu realizuje ve svém díle také Jaromír Novotný. Díky využití průsvitné organzy jeho plátna vtahují diváka do svého vnitřku. Pokud jsme tedy obecně o obrazech mohli metaforicky tvrdit, že jsou transparentní, protože nám odkrývají významy skryté pod povrchem, pak plátna Jaromíra Novotného tuto průhlednost rozevírají doslova.

Zadní světlo elektronického obrazu jej činí bezprecedentně proměnlivým, mobilním a přitažlivým. S jistou rezervou také organzová plátna Jaromíra Novotného získávají v kontextu malby novou hloubku, výstavní dynamiku i jistou svůdnost. Přitahují pohled a napětí. Zdá se, že posouvání okraje a průsvitnost spoluutváří erotický jazyk i v rejstříku abstraktní malby. O to méně nás překvapí, že zadní světlo (“backlight”) je oblíbenou technikou při osvětlení romantických scén, například již od přelomového snímku Ekstase od Gustava Machatého.

Tento snímek je zajímavý z celé řady důvodů. V roce 1933, kdy byl natočen, teprve začínala éra zvukového filmu. Gustav Machatý tento přechod reflektoval tím, že zcela omezil dialogy a opřel celý děj o vizuální složku doprovozenou hudbou. Podobným způsobem také Jaromír Novotný provází diváka a vyvolává emoce, aniž by se věnoval nějakému obsahu, či snad symbolu. Oslovuje nás, aniž musel mluvit.

Děj filmu je jasný. Mladá dívka Eva je nespokojená v nenaplněném manželství se starším mužem. Potká mladšího inženýra. Brání se. Ale nakonec podlehne. Je to právě v momentu, kdy silueta její tváře díky filmovému efektu proniká do tváře muže ozářena zadním světlem. Není třeba mluvit, ani přímo zobrazovat. Samotná hrana, tváře, obrazu, či barevné plochy, přes kterou se snažíme nahlédnout světlo za ní vytváří tolik napětí. Síly, která nás vrací k umění a k malbám Jaromíra Novotného.

Václav Janoščík