Výstava

Emmanuel – nástěnné skleněné objekty

Termín

Pařížský umělec Emmanuel, ač mezinárodně uznávaný, je znám tím, že velice zřídka opouští hranice Francie. Je tedy možné tuto českobudějovickou výstavu považovat za velice cennou, ba co víc, že se autor jejího otevření osobně zúčastní.

Počátky Emmanuelovo tvorby třeba hledat v 60. letech, kdy již byl podporován jednou z nejstarších a nejznámějších pařížských galerií Denise René. Hlavním tématem jsou pro autora dva momenty – zabstraktnit a odpoutat se.

Nejdůležitějšími prostředky k jejich vyjádření jsou kresba, sklo (černé a bílé, akrylové či zrcadla) a autorská kniha. Respektive umělcova dráha vede od papíru ke sklu, od knihy k seskupení skla na zdi.

Nejprve Emmanuel využíval papíru, kterým odhaloval barvu namalované linky na skle, která se svým odleskem občas připojila k ploše zevnějšku a papír tím získal úplnou průzračnost. Sklo dodává kresbě prostor a Emmanuel vzpomíná na Maleviče a jeho  projev prázdnoty – čistého vjemu. Někdy se dotýká tvorby El Lissitzkeho, či Rodčenka (nekonečné perspektivy) a momentu, kdy se zabývá otázkou  největšího zapsatelného čtverce v daném formátu, odvolává se  na principy formulované K.Teigem (geometrická přesnost, funkční uspořádání, úspornost prostředků, kvalita konstrukce nejsou výhradně technické požadavky, ale také potřeby estetické ).

Hlavním zdrojem jeho inspirace je Paříž, městské prostředí, zrcadla, výkladní skříně, odrazy – vnímání města, budov, oken – světa, jenž autora dennodenně obklopuje a „navádí“ k mnohým zkoumáním a řešením. Ty se prolínají stejnoměrně ve všech zmiňovaných mediích – kresbách i knihách, stejně tak v práci se sklem – obrazem (objektem). Pracuje s krychlí (jejím rozkládáním), čtvercem i obdélníkem, s prostorovým uspořádáním, členěním, vrstvením s odrazy a vtahováním reality do obrazu.

Dalším neodmyslitelným momentem v díle Emmanuela, kterým se zabývá od 80. let, je průhlednost. 80. léta byly také počátkem, kdy autor začal spojovat sklo s rámy a Thierry Dufrene označuje toto období, které trvalo do roku 2000, jako přibližující se  dílu Marcela Duchampa a zvláště pak jeho „Nevěstě, svlékané dokonce svými mládenci“. Emmanuel stejně jako Duchamp chápe sklo jako materiál bez vady, jako předmět reflexivního chápání, jako plochu záznamu vícerozměrného prostoru.

Českobudějovický Dům umění hostí Emmanuelovo nejnovější práce ve skle, které nabízejí možnost nahlédnout do umělcovo ač strohého, tak intuitivního světa.