Výstava

Josef Bolf – Některé (ne všechny) budoucnosti /PRODLOUŽENO DO 31.12. 2020

Termín
Vernisáž 15.10.2020 18:00
Kurátor Jiří Ptáček
Vstupné zdarma

VERNISÁŽ –

Omlouváme se, ale vzhledem k situaci, která panuje v rámci Covidu, jsme nuceni zrušit vernisáž výstavy Josefa Bolfa
Výstava bud otevřena nejdříve od 20.11.

 

 

 

Po dílčí retrospektivě v Národní galerii Praha na sklonku loňského roku a po jarní výstavě v Galerii výtvarného umění v Ostravě mohou rovněž návštěvníci českobudějovické Galerie současného umění a architektury blíže poznat práci jednoho z nejvyhledávanějších českých umělců střední generace. Významná část obrazů vznikala přitom přímo pro potřeby této výstavy.
Patrně nejdůležitějšími ideami Bolfových nových obrazů jsou vazby času a prostoru coby neoddělitelných veličin – a také možnosti, které malíř má v postihování jejich abstraktní a komplikované povahy. Bolf se přitom dlouhodobě věnuje figurativní malbě, v níž je lidská postava usazena do více či méně reálného krajinného rámce. Také v tomto případě se tak výchozí platformou zpracování zmíněných témat stala v principu tradiční iluzivní malba. Bolfův umělecký vývoj charakterizuje pozvolné rozvíjení a proměňování. Neprovázejí ho nečekané, prudké zvraty. V nových obrazech proto vidíme jeho typickou techniku vyškrabávání motivů skrze vrstvu černého nátěru, která však více než dříve odhaluje pestře barevné vrstvy podmalby. Strakatá, různou měrou poodhalená pozadí však už jen posilují psychedelický účin obrazů, jež jsou na první pohled ucpané množstvím prvků, podivně zkroucenými prostory, vícenásobnými perspektivami a zoomy, vzájemně do sebe přecházejícími nebo zrcadlícími se. Jen v náznacích je v nich přítomen Bolfův obvyklý důraz na vyprávění, tolikrát zúročený nejen v malbě, ale i v kresbách, komiksech nebo několika loutkových či animovaných filmových experimentech.
V případě této výstavy se názvem Josef Bolf přihlašuje k imaginaci z povídky „Zahrada, v které se cestičky rozvětvují“ proslulého argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese – a zejména pak k její klíčové části, kdy se ústřední postava dozvídá o koncepci zahrady/knihy, jíž jeho dávný předek napsal s cílem vystihnout množnou povahu časů. „Na rozdíl od Newtona a Schopenhauera váš předek nevěřil v jednotný, absolutní čas“, je mu objasňováno vědcem, který kus života zasvětil rozluštění smyslu zmatečného a zdánlivě nesmyslného rukopisu: „Věřil v nekonečné série časů. Věřil v narůstající, závratnou síť časů, které se rozbíhají všemi směry, sbíhají se a běží rovnoběžně. Tato spleť časů, jež se přibližují, rozvětvují nebo se po celá staletí k sobě chovají nevšímavě, zahrnuje všechny možnosti. Neexistujeme ve většině časů. V některých existujete vy a já ne.“ Borgesova monumentální vize, ale de facto i fyzikální poznatky o hlubších vlastnostech prostoročasu, lze v případě nových obrazů Josefa Bolfa považovat za jistá vodítka. Umožňují nám snadněji přijmout směr, kterým se jako malíř vydal, když prostor začal zahlcovat útržky scén, situací, chuchvalců a svazků. Zároveň jde však o tvorbu vnitřně velmi intuitivní, v níž jeho některé budoucnosti vznikají bez přípravy, v uvolněném proudu imaginace a malby. V mnoha okamžicích jsou pro autora stejně překvapivé, jako mají být pro pozdější diváky.
Jsou Bolfovou vlastní fantastikou, jakkoliv ani u těchto budoucností není od věci připomenout, že vznikají z přítomnosti, možná i z rozšířeného a sdíleného pocitu zahlušenosti a ztráty jistot a ukotvení. Umělcem jsou dovedeny pouze do jedné z možných krajností.
Výstava „Některé (ne všechny) budoucnosti“ je v neposlední řadě také Bolfovým návratem do Domu umění po dvaadvaceti letech. Když zde vystavoval poprvé, byl čerstvě absolventem Akademie výtvarných umění v Praze a zároveň členem volného uměleckého seskupení Bezhlavý jezdec. Jeho i skupinová hvězdy právě stoupaly, avšak ještě vůbec nebylo jisté, zda jejich kategorizace nejsou mylné a my nakonec nezjistíme, že se jednalo pouze o meteority, které rychle shoří během pádu k zemi. Všichni její čtyři členové se ale nakonec stali respektovaným představiteli českého umění. Ostatně kurátor Michal Škoda nám je v minulosti náležitě představil. A je mu ke cti, že právě v případě Bolfa, který přišel na řadu jako první, prokázal odvahu i předvídavost. Obrazy z jeho diplomové práce přitom byly skvělé. Malba v nich mutovala v neočekávané novotvary a zcela svobodně si nabírala z vizuálních zdrojů postindustriální civilizace a popkultury. V roce 2020 je Bolf o poznání vážnější. Namísto křiklavé odezvy vnějšího světa nabízí budoucnosti působící jako nepřívětivá, temná zásvětí. Optimismus můžeme čerpat snad pouze z toho, že se nemá jednat o budoucnosti všechny. Zároveň ale díky shodě okolností, že ho výstava zastihla ve chvíli, kdy se opět dal průchod psychedelickým rysům svého myšlení, se i touto výstavou v pomyslném oblouku navrací k smy.slové i mentální závrati, jíž vyvolávaly už jeho obrazy před dvěma dekádami.