Výstava

Manfred Pernice – mix media

Termín

Letošní léto je v českobudějovickém Domě umění vyhrazeno rozsáhlému projektu berlínského umělce Manfreda Perniceho. Jeden z nejfrekventovanějších autorů současné mezinárodní scény, kromě svých uměleckých aktivit působí také jako profesor na vídeňské akademii, což stvrzuje i touto výstavou, ke které přizval několik svých studentů.

Dílo Manfreda Perniceho nabízí konstelace spojující v sobě absurditu, procesovost, každodenní normalitu, ironii i humor. Jeho upřednostňovanými materiály jsou dřevotříska, překližka, kartonové krabice – jejichž pomocí vytváří konstrukce, v kterých se mísí architektonično se skulpturálnem a modelovostí. Velice důležitým prvkem v jeho tvorbě lze vystopovat neustále obměňovaný oblý tvar, evokující „plechovku“.Tento „obal „ možno též chápat, jako metaforu pro svět. Autora zde láká rozdíl mezi uniformitou „ pouzdra „ a obsahovými možnostmi..Patrná je rovněž hermetičnost, zdůrazňující nepřístupnost , což zároveň pomocí zabudovaných škvír staví pozorovatele do role možného voyeura, či naopak role potenciálního objektu, který se sám stává pozorovaným.

Perniceho „obaly“ připomínající též „kontejner“, jsou vzdáleny jakékoliv funkčnosti a autor na jejich vnějších stěnách umisťuje novinové a reklamní výstřižky, fotografie, texty…nabízejíc tak určité dojmy a souvislosti. Nelze nezmínit rovněž velice důležitý moment s kterým se u Perniceho možno setkat a tím je zájem o „místo“- jeho určování, absence, zkoumání.

Tuto výstavu autor rozdělil na dvě části, které však tvoří celek. Ve třech menších místnostech nabízí svoji práci, kde dominují díla „Část prostoru“ – tato práce definuje prostor od dveří k oknu, jako cosi na způsob vnitřní architektury , přičemž sama je skulpturou a vylučuje zbytek prostoru. Tento kondenzovaný sekundární prostor obsahuje informace o vztahu mezi Ingeborg Bachmann a Uwe Johnsonem a knihou „Cesta do Klagenfurtu“ v níž Johnson sleduje životopisné stopy této rakouské spisovatelky a hovoří o jejich přátelství. Dalším hlavním dílem je monumentální objekt „Ascona“, který dotváří několik menších objektů. Tuto práci autor předkládá, jako památník pro ty co nekomunikují… Manfred Pernice se netají tím, že příliš vážnosti v umění pokládá za nesnesitelné. Autora lze charakterizovat, jako kritika komercializace, konzumu i glorifikace. Je umělcem zamýšlejícím se nad tím, jak lze v moderním umění znovu spojit obsah a formu, plakátová poselství a abstrakci…Svými kontejnery nabízí adekvátní a ironickou odpověď na problematiku výstav. Pernice se domnívá, že odpovídajícím modelem pro něho je „loď“. Tento druh „obalu“ spojuje s myšlenkou dopravy. Na jedné straně tak lze vše přepravit z různých míst tohoto světa na jakékoliv místo jiné, což vytváří obraz odrážející stav našeho světa, jako sítě nepřetržitého toku zboží a informací a absurdně působící souvislosti všeho se vším , což možno chápat, jako hrozbu, že zcela zmizí možnost individuální evidence. Na druhé straně plavba lodí je pro Perniceho určitou možností orientace v prostoru, kde může narazit na zcela jinou cestu, či má relativní odpovědnost za mužstvo…“

Pro své „mužstvo“ v tomto případě zvolil jako téma osobu Carla Ungera, v kterém nalezl určitou provázanost s českým prostředím a studenti se tak, každý po svém s tímto autorem či jeho dílem nějak vyrovnávají. Unger se narodil v roce 1915 nedaleko Znojma, jako umělec se však proslavil v Rakousku. V roce 1947 byl jedním ze zakladatelů Wiener Art Clubu, ve kterém zastupoval uměleckou frakci tzv. „Abstraktních“ a zároveň pedagogicky působil na vídeňské vysoké škole umění, kde v letech 1971 – 75 zastával úřad rektora. Nejdůležitějším Ungerovo snažením bylo propojení tvořivého umění s užitým, čehož dosáhl v roce 1965 založením Institutu pro „Umění na stavbě“. V této problematice zastával jako prioritní, že díla pro „Umění na stavbě“ se nesmí nikdy stát řemeslnickou studií, nýbrž by měla stále odrážet „duševní reflexi“ umělce.

Tato výstava je první prezentací Manfreda Perniceho v České republice a zároveň se stává určitou paralelou jak mezi českým rodákem Ungerem, tak spisovatelkou Bachmann, která v Čechách pobývala v polovině šedesátých let. Vystavující studenti: Nadja Athanassowa, Andreas Heller, Anna Zwingl, Heidrun Kocher-Kocher, Klaus Gőlz, Lisa Meixner, Markus Hahn, Mona Dornauer, Nina Frgic, Noële Ody, Verena Dengler,Robert Grafschafter, Sabrina Peer, Jun Mizushima, Volker Lukáš, Roman Britschgi.