Výstava

Ondřej Přibyl – Modely & konstanty

Termín
Vernisáž 10.01.2024 18:00
Kurátor Petr Vaňous

Experimentující vizuální umělec Ondřej Přibyl (1978) využívá fotografické médium v rozporu s jeho primární funkcí – užitností. Nesleduje množící reprodukční funkci média, nýbrž jedinečnost jeho okamžité obrazové konstituce. Foto-cesty, ať už jakékoliv,  mu umožňují pracovat s otisky věcných stavů. Právě otisk, stopa, jsou tím, co autor využívá k evokaci a nastolení modelů a modelových situací, které tematizují a problematizují vztah k věcnosti. Podobizny věcí, jejich vnímání, je uvězněno v kánonu toho, jak jsou zpřítomňovány. Čelní nebo boční pohled v sobě skrývá latentní konvenci reprezentace. Už to, jaké objekty-předměty jsou vyjmuty z nekonečné oblasti potenciální pozornosti a jak jsou situovány před objektiv aparátu, promlouvá o autorské rovině Přibylovy citlivosti vůči tomu co se jeví jako věcnost a co je zpřítomňováno jakoby nepatřičně, z jiné, odvrácené, neznámé či pozapomenuté strany.

Součástí každého vidění je rozumová reflexe spatřeného. Pozorovaný objekt – objekt podrobený procesu zkoumání, obhlížení (motorická intence) – se ocitá v podmnožině smyslové percepce a rozumového vyhodnocení. Jádro věci bývá zraku skryto. Zrak jako „tělesná akce“ klouže po povrchu a jeho křivkách. Každý objekt lze vnímat právě jako „podobiznu“, navázat s ním konvenční vztah, přivlastnit si ho prostřednictvím jeho obrysu, objemu a povrchu, vtáhnout ho do řádu „známého světa“. Pokud se ale tento pohled vychýlí ze svých ustálených pozic, pak se před námi otevírá rub tohoto líce, oblast probouzející fundamentální otázky spojené s tím, jak a co vlastně skutečně vidíme a vnímáme. Nastává moment šoku ze zcizení známého a „mentálně zabydleného“.

Objekt vyjmutý ze svého přirozeného kontextu ztrácí vlastnost „kulturního předmětu“. Je autorem osamostatněn ve své „obrazové stopě“ (otisku) nejenom „fyzicky“, nýbrž je vyvázán i z jakékoliv blíže specifikovatelné intencionality. Tím je oslabena naše schopnost číst „poselství“ artefaktu jako „ztělesněného významu“. Co je tu však skutečně a především oslabeno, je rovina tzv. sociální intence, zatím co se tím naopak otevírá prostor pro intenci motorickou a pro obecný potenciál vnímání jako takového, tj. pro tzv. afordanci.

Každý z objektů, který staví Přibyl do centra naší pozornosti, v sobě nese nějaké z dominantně orientovaných funkcí či pohybů, respektive sama tato funkce či pohyb jsou jejich zakládající „výrobní“ vlastností, kterou si objekt podržel jako nedílnou součást své vlastní konstituce i povrchové úpravy (např. trychtýř, cedník, vana, silentblok, radar, komín ad.). Právě momenty těchto motorických determinací, které předměty zachovávají i po té, co byly „spotřebovány“, vyvázány ze světa známého, užitného, funkčního, obecně ze světa rozumné existence, se samy obnažují jako cosi cizorodého, odcizeného, zbaveného jednoznačného významu a smyslu. Koncepční hra s měřítkovými a technologickými „deriváty“ původních snímků ještě prohlubuje skepsi z poznatelnosti viděného a pracuje spíše ve směru mnohoznačné mystifikace a mimikry (např. Násychy / Pěna).

Prostřednictvím modelových situací se v logice předmětů a věcných stavů vyjevují obrysy jakýchsi konstant, jejichž cizorodost se pro naše vědomí zdá být neproniknutelná a proto nepřijatelná. I proto autor v souvislosti se svou tvorbou hovoří o skrytých rezonancích eschatologie či apokalypsy, které jako by byly varovně přítomny nejen v každém předmětu, a jeho otisku (stopě), ale i v samotném procesu percepce, kterou jako moaré zahaluje, rozkládá a demontuje odvrácená strana toho, co nazýváme fenoménem, jehož krystalicky čistá proniknutelnost se problematizuje, komplikuje a zatemňuje. Krásný povrch podivných věcí v tvorbě Ondřeje Přibyla kryje neznámé, zneklidňující světy. Nebo naopak, iritující, cizorodé světy nastavují prostřednictvím objektů lidské percepci zdánlivě přátelskou, vlídnou a přívětivou tvář.   / Petr Vaňous /

 

Recenze a články