Výstava

Petr Veselý – Formáty

Termín
Vernisáž 09.01.2019 18:00
Kurátor Michal Škoda

Do nového roku vstupuje českobudějovický Dům umění výstavou brněnského umělce Petra Veselého a po dvaceti letech tak nabízí možnost seznámit se s tím, kde se tvorba tohoto autora dnes pohybuje.

Petra Veselého lze charakterizovat jako „básníka“, jehož jazykem je především malba a kresba, pracuje rovněž s objekty a textem.

Veselého výtvarný projev klade důraz na malířskou matérii a plošnost obrazu – s patrným odklonem od figury, ale ne od člověka jako takového. Ten je přítomen, aniž by se přímo zjevoval. Člověk – jeho každodenní život a předměty, které běžně používá. Zmiňovaný „text“ se v autorově díle stává „obrazem“ a některé obrazy je možné nahlížet zase jako „text“. Samotná slova reprezentují citace oblíbených autorů či Veselého vlastní úvahy. Stejně tak je možné se setkat s koláží, kde právě text, například v podobě novinových útržků, vytváří finální podobu díla.

Charakter tvorby ve své prostotě a se silným duchovním podtextem odkazuje k hlubokému sepětí s  Judrovem – částí Brna, kde autor v prostorách bývalé kovárny žije a pracuje. Paměť a atmosféra tohoto prostředí se mu stávají stěžejním celoživotním tématem. S „prostotou“ se setkáváme rovněž v užívání materiálů a ve škále barev – stojící na kombinaci bělob, šedí a černí, jejichž protiváhou se v určitých momentech stává barva červená, zdůrazňující tvar či význam symbolu.

Důležitým momentem Veselého tvorby jsou jednotlivé cykly, na kterých kontinuálně pracuje, odkazuje v nich k neustálému „hledání“ ve svém okolí, uvědomování si místa a vnímání detailu u „předmětů“, které ho obklopují. Odkrývá u nich krásu jednoduchosti a zaměřuje se na redukci formy až k samé podstatě.

Názvy cyklů, jako například Fragmenty, Pokoje, Dveře, Stropy, Vrstvy – jsou jasným sdělením vztahujícím se k naší existenci, jejichž jednotlivá témata Veselý zpracovává v rámci děl vycházejících /jak sám uvádí/ ze „zaostřování“, kdy se zaměřuje na jednotlivé části skutečnosti a jejich významy v lidském životě. Setkáváme se tak se základními, chce se říci archetypálními náměty jako je postel, lavice, židle, okno, stůl. Nemalou roli zde hrají i samotné materiály a struktury předmětů.

Petr Veselý je absolventem pražské AVU – speciálního ateliéru krajinářského a figurálního malířství u prof. Jana Smetany (1973–1979). Vedle vlastní umělecké činnosti se po absolutoriu věnuje pedagogické práci na brněnské Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (1981–1992). V roce 1993 byl jmenován docentem pro obor malba. Od roku 1995 dosud je vedoucím oboru Malířství na Střední umělecké škole v Brně. V letech 2002–2007 byl současně vedoucím ateliéru Malířství na Fakultě výtvarných umění VUT.

Na této českobudějovické výstavě se Petr Veselý představuje dílem tvořícím cyklus FORMÁTY a sám jej doprovází malým zamyšlením:

„ Od počátku 80. let jsem si na papír rýsoval nebo z něj vystřihoval formáty obrazů, které mně byly nějak blízké. Šlo nejdříve o technickou pomůcku, o to udělat si představu o jejich reálné velikosti a vlastně i o svého druhu citaci. Ty jsem občas v průběhu studia dělával (například Návrat ztraceného syna podle Rembrandta), když jsem cítil, že si potřebuji odpočinout od studií zátiší, figur apod., že se potřebuju opřít o něco dějinami již ověřeného ve smyslu formy, ale i obsahu. V případě citací formátů šlo taky o potřebu si předlohu prostřednictvím něho svým způsobem zpřítomnit či „přivlastnit“. Formáty jsem dál obdobně připravoval průběžně, někdy z nějakého podnětu i koncentrovaně. Vedle papíru také v materiálu, který odpovídal předloze (plátno, dřevo, papír). Šepsoval jsem podle starých receptů a některé formáty interpretoval, například je monochromně vyplnil akvarelovou barvou nebo tuší. V roce 1983 jsem si napnul také plátno ve formátu obrazu Sv. Šebestiána od Bohumila Kubišty, obraz jsem nakonec domaloval v roce 1987. Koncem 80. let se objevila souvislost s tematizací určitých vlastností obrazu (malby) jako takových, autonomnosti ve smyslu jejich procesuálnosti a objektovosti. Šlo o drobné destičky a také objekty s tématem Vrstev, tematizací zadní strany, materiálu podložky (důležitým podnětem mně v tomto smyslu byly texty Hana Hlaváčkové: Gotický deskový obraz jako objekt, Středověký obraz jako posvátný objekt, Zobrazení posvátného)….

Dalším fenoménem, spojeným s Formáty, který do mých obrazů v této souvislosti vstoupil asi v roce 2004, je šedá barva, hmota šedé barvy. I ve Formátech se mi náhle obnažila jakási její univerzálnost, schopnost nést nejrůznější, třeba i protichůdné obsahy. V poslední době se zase více připomíná potenciál univerzálnosti šedé barvy, jak v barvě, respektive v mnohosti jejích odstínů, tak i v povaze barvy jako hmoty….

Před časem se mne někdo ptal, jde – li o vztahování se k nějakému obrazu jeho poctou nebo znovuobjevováním. Řekl jsem, že svým způsobem obojím, ale tím hlavním je asi situace zpřítomňování obrazu jeho reálnou fyzickou přítomností, byť svým způsobem zprostředkovanou. Nerad bych, aby to vyznělo jako adorace, ale na druhé straně bych nemohl něco jen parafrázovat, nepřihlásit se k původnímu obsahu i formě.

Metoda je dopředu daná jen částečně, proces přináší neustále nové podněty a nedá se říct, že na začátku vím, jak obraz bude vypadat. Nicméně je to metoda, o kterou se vlastně můžu opřít. S tím, že je nutné být maximálně soustředěný v nalézání přiměřených rukopisných i tonálních reakcí „právě teď a tady“. Metoda se modifikuje prostřednictvím obsahu a i neznatelná proměna metody odkrývá, nastoluje nový obsah…. Ještě jsem si u toho malování uvědomil určitou souvislost se Cézannem, respektive s jeho výrokem, že každý centimetr čtvereční na obraze má souviset s jakýmkoliv dalším centimetrem čtverečním na obraze. Je zvláštní, aspoň se mi zdá, jak se tyto věci najednou stávají živé, aktuální.

Obraz umožňuje určitou proměnu tak, jak se proměňuje příroda nebo – jestli by tady byla nějaká nabízející se vizuální podobnost třeba s oblohou, s mračny – když se díváme pozorně, tak nevidíme nic statického a to nejenom ve smyslu pohybu mračen jako takových nebo eventuálně nás v krajině, ale že při tom statickém pohledu máme neustále pocit pohybu a vjem prostoru. Tak jak se různé barevné skvrnky připomínají, vyvstávají, vyjevují a zase zanikají a místo nich se objevují nebo zpřítomňují naléhavě některé jiné a podobně to je ve vnímání malby. Ale vlastně také při té malbě samotné – každou chvilku vidím nějaké místo, do kterého mám potřebu zasahovat, ať už ve vztahu k předloze nebo k „vnitřnímu modelu“. Plocha malby spolupracuje, neustále se v jakési tenzi proměňují její prostorové vlastnosti, prostor jak by byl stále znovu definován. Nekonečný proces – nekonečný obraz.“