Výstava

Takashi Suzuki – RED BLUE AND LIGHT

Termín

Je nám velkou ctí, že po dvou letech můžeme v Českých Budějovicích opět nabídnout nahlédnutí do tvorby jednoho z japonských umělců. Po výstavě Atsua Hukudy ( 2008 ) se nyní výstavních prostorách města představuje Takashi Suzuki.

Autor narozený v Tokiu ( 1957 ), kde dodnes také žije, který na sebe poprvé upozornil v roce 1981 v rámci výstavy Japan Emba Art Exhibition, poté co jeho socha získala hlavní cenu, zrovna v době, kdy se stal postgraduálním studentem na Tokijské univerzitě umění. V tomto období ( 80.let ) se Suzuki věnoval výhradně sochařství, pracoval s železem a typickým pro jeho tvorbu bylo užití mnohoúhelníků, obdélníků i válců z ocelových desek, které trojrozměrně sestavoval a spojoval dohromady, nebo skládal na sebe.

K prvnímu obratu v jeho práci došlo počátkem 90.let při jedné z mnoha návštěv průmyslové oblasti v okolí Tokijského zálivu, kde hledal materiály. Zde náhodou narazil na to pravé, co skutečně hledal. Ve velice působivém, historií poznamenaném industriálním prostředí a provozu naplněném hlukem, stejně jako šlehajícími plameny objevil „ tělesa přeměněného ticha“. Jak sám uvádí – odpad vyložený a odhozený v koutech továrny, nařezaný, spálený a otlučený s historií uvnitř kusů tvárné oceli – se stal stěžejním pro jeho sochařské dílo. K druhému obratu v Suzukiho díle došlo zároveň s objevením šarlatově červené barvy.

Zhruba od konce 90.let se autor zabývá povrchy, které byly úplně nebo zčásti natřené červenou barvou. Avšak počet sérií šarlatově červených monochromních maleb, kdy byl povrch kusu dřeva, nebo trojrozměrný tvar natřen červeně a umístěn na podlahu či zavěšen na stěnu, odkud vyčníval do prostoru, se vyskytoval již dříve. V době, kdy k tomuto došlo, zaujal tento jev nečekaně místo kovaných ocelových skulptur. Tyto malby začaly jako rozšíření slov a jisker odhalených odhozenými kusy oceli. Celá série děl nesla název „Text“, který byl hádankou. Neexistuje kód k pořadí nebo sekvenci těchto fragmentárních obrazů a cesta „textu“ se tak ukazuje jako uzavřená Snad je možné se na tyto šarlatově červené „texty“ – malby nebo skulptury dívat, jako kdyby byly neustálým fragmentárním příběhem.

Budeme-li se zabývat otázkou spojenou s kompozicí, velikostí, proporcí, užitím rozličných druhů barev, materiálem, druhem malby, vrstvením, či vztahu mat – lesk a srovnáme li Suzukiho „šarlatové malby“ s obvyklou představou o malbě, jeví se zcela omezeně. Jsou však na normálních malbách nezávislé.

Lze hovořit o určité metafoře, kdy se Suzuki na místo hydraulického kladiva chopil štětce a místo opracování železa přichází proces nanášení barvy. Prostřednictvím velmi tenkých vrstev spíše než viditelný obraz je povrch, který vidí oko vnímán jako prostředník. Jestliže ocelová masa nesla fragmenty zaznamenaných stop – vzpomínek, šarlatové obrazy vybízí k meditaci.

Slovy Tohru Matsumota lze Suzukiho šarlatová díla shrnout jako obrazové sdělení věci. Dílo prezentované v posledních létech zahrnuje monochromní červená a modrá plátna, kdy autor pracuje s jejich vzájemným vztahem v souvislosti s prostorem a světlem.Díla si nárokují mimořádně vysokou prostorovou přesnost, která závisí na velikosti, množství a umístění v souvislosti s podmínkami světla.

 

foto Jan Mahr