Caruso St John – 33 soutěží, 6 projektů – přednáška

Přednáška Adam Caruso

Adam Caruso a Petr St John založili v roce 1990 studio, které k dnešnímu dni stojí za řadou pozoruhodných staveb. Na první pohled však lze hovořit o „obyčejné architektuře“. Počáteční projekty se vyznačovaly značnou strohostí, kterou později vystřídala velice citlivá inspirace historií (minulostí), vzpírající se však přesnému datování. Jejich dalším silným inspiračním zdrojem je současné umění, vyhýbající se však snaze o zamlžení hranice mezi výtvarným uměním a architekturou, a nutno také zdůraznit zdárné vyhýbání se modernistickým a historizujícím klišé. Jejich práce nespočívá pouze ve stavění „nového“, ale rovněž se ve značné míře věnují rekonstrukcím a dostavbám.

Jak sami uvádějí – „ Není možné fungovat mimo časoprostor. Nelze navrhovat architekturu mimo daný časoprostor. Považovat novost za kvalitu je absurdní představa. Vše se stává nedílnou součástí časoprostorového kontinua, čemuž nelze uniknout.“

You  can not operate outside of time – to make timeless architecture is impossible. So, the idea of making something new, and that sense of novelty being a quality in itself is an absurd proposition. Everything becomes part of the continuum of time – this is inescapable.

Caruso St John chápou architekturu jako součást širší kultury – umělecké i sociální. Patrným je v jejich dílech důraz na materiál, konstrukční otázky, detail, světlo, ale také vytváření atmosféry. Naprostou samozřejmostí je pro ně práce s kontextem místa, jak z pohledu stávající situace, tak i možnosti jak lze danou atmosféru proměnit.

Mají za sebou nejen řadu realizací a soutěžních projektů, ale také výstav, publikačních i pedagogických aktivit a jsou držiteli řady významných ocenění. Jen namátkou za realizaci Galerie současného umění ve Walsallu (2000) a Cihlový dům v Londýně (2006) byli nominováni na Stirlingovu cenu – nejprestižnější britské ocenění pro architekty. V poslední době získali ceny za modernizaci Tate Britain (2014) – Civic Trust Award, New London Architecture Conservation and Retrofit Award a RIBA Award. V roce 2016 RIBA Award a RIBA National Award za modernizace Newport Street Gallery a Gagosian Gallery v Londýně.

Jejich první výstava připravená speciálně pro Dům umění města České Budějovice se prostřednictvím posledních projektů váže především (také u nás k čím dál více aktuálnímu a přetřásanému tématu) k architektonickým soutěžím.

33 Soutěží, 6 Projektů

„Výstava představuje pouhý výběr ze soutěžních návrhů, které tato praxe vytvořila za posledních dvacet šest let. Vždy jsme se účastnili mnoha architektonických soutěží, zpočátku snad jedné nebo dvou, ale v posledních letech mezi pěti až deseti za rok, někdy i více. Proces soutěže je obtížný, riskantní a frustrující, a nevyhnutelně zahrnuje vysokou pravděpodobnost neúspěchu. Většina návrhů nezíská první cenu a budovy podle nich nejsou postaveny. Tyto návrhy jsou zřídkakdy vytaženy ze zásuvky a uchovávají si svůj soukromý charakter, přičemž zároveň představují skutečné sny architekta. Pokud to shrneme, potom by počet projektů, které jsme vytvořili jako soutěžní návrhy, dokázal zaplnit imaginární město s muzei, veřejnými prostorami, obytnými a obchodními čtvrtěmi, včetně stadionů a hřbitovů.

Tato výstava je příležitostí k zamyšlení se nad postavením soutěžního návrhu ve vztahu k realizované budově, a přivádí tyto skutečnosti blíže k sobě. Ty se pak stávají navzájem téměř neodmyslitelnými, tak jak jsou v mysli svého tvůrce. Přihláška do soutěže představuje něco jako „první sklizeň“ myšlenky na její cestě ke zhmotnění se v reálném světě. Soutěžní návrhy musí být především jasné, aby přesvědčily porotu sestávající z profesionálů, klientů a politiků. A přece i se svým důrazem na koncepci tyto návrhy ve svém nitru ukrývají jádro své hmotné a emoční identity. Vytváření soutěžních projektů je samo o sobě složitým a drahým podnikem, v němž je obsaženo ohromné úsilí množství lidí, aby bylo možno si uvědomit něco destilovaného a jasného. Obrovský myšlenkový potenciál je investován do vnější stránky návrhu i do jeho obsahu. Soutěžní příspěvek předkládá návrh, který se zdá nevyhnutelný. Snaží se členy poroty přesvědčit, aby se do návrhu plně ponořili, i když hloubka jejich ponoru téměř nikdy nestačí.

V první výstavní místnosti se jako úvod nachází tabule ve tvaru města sestávající z pěti velkých modelů, dokončená budova, jeden –  jehož návrh je v současné době rozpracováván, a tři neúspěšné soutěžní návrhy. I když jsou zbaveny svého rozdílného kontextu – mimo místo a politiku, jsou bližší autonomnímu architektonickému myšlení. Jejich prosté, téměř monumentální tvary protlačování, překrucování a dodatků nejsou ani zjevně skulpturálním, ani neutrálním znázorněním, ale kdesi mezi oběma z nich. Jejich neklidná a nejistá rovnováha naznačuje vztah k hlavní události a k pozadí, k nekonečně ohromujícímu nedokonalému světu reálných věcí.

Dále zde představujeme knihy A2 originálních panelů, které byly předloženy pro výběr soutěžních návrhů z celého spektra praxe. Jsou postaveny vedle sebe s velkými barevnými tisky fotografií Hélène Binet, znázorňující budovy, které jsme nedávno dokončili v Londýně, Curychu, St Gallenu, Brémách a Lille. Tyto podrobnosti stavby jsou mikrokosmem myšlenek o architektuře, již obsažených v soutěžních návrzích, které latentně spočívají v perspektivním podání a modelových fotografiích, čekajících a doufajících, že se zhmotní.“(CStJ)

photo: Petr Šmídek