Dana Sahánková – V zastavení růst

Čas se rodí v očích, to je známá věc. (Julio Cortázar).

Kresebné dílo Dany Sahánkové patří dnes již k nepřehlédnutelným vizuálním projevům generace narozené v osmdesátých letech dvacátého století. Reprezentuje jak polohu citlivosti k tématu vnitřních proměn lidského vědomí v závislosti na postupu času, tak neustálé hledání nových výrazových postupů v rámci tradiční „kresby“ pro vyjádření rozporných zkušeností, které se svou rafinovanou povahou a těkajícím rozměrem vymykají oblasti pouhé rozumové analýzy a reflexe. Jsou to právě formy „přechodové zóny“ mezi věcností a snově magickou realitou, které nejlépe postihují tajemství a přízračnost vnitřních transformačních dějů, kde veškeré nástroje měřitelnosti, racionálních předpokladů a kauzality selhávají. A je to jazyk symbolů a jejich vztahů, které nejlépe zpřítomňují napříč časem proměny jak v jejich jedinečné průběžnosti, tak v principu jistého zobecňujícího rámce opakování.

Kresby Dany Sahánkové jsou inscenacemi jakýchsi návratů, skrze které jsou vyjevovány skryté zákonitosti lidského smyslového vnímání v závislosti na hloubce a intenzitě vnitřního prožívání. Autorka vizualizuje (vizuálně tvaruje) stavy, které člověka ve všech směrech přesahují. Často jsou zkušenostně „otevřenou situací“, čemuž odpovídá „otevřenost“ kreseb dosahovaná uplatňováním průhledů do jiné dimenze „za“ první relativně přehledný plán obrazu. Jako kdyby děje měly několik úrovní a my mohli nahlédnout vždy pouze fragment unikajícího celku. Lidské vědomí se tu noří do neznámých, hlubinně strukturovaných oblastí vztahů a souvislostí, na něž je tu odkazováno jako na materiálně neověřitelnou a nevypočitatelnou skutečnost. Fyzičnost těl a prostorů je tu rozpouštěna v prospěch vzájemné prostupnosti. Podstatný je pohyb, který kresba rozviřuje a který často mizí v temnotě pozadí nebo v bílé ploše obrazového podkladu. Ocitáme se uprostřed meta-vyprávění, v němž se sdružuje mnoho nečekaných linií, a ty teprve následně skládají situaci jak souběh možností.

Aby autorka mohla zobrazit věčné uplývání času, je nutné se zastavit, vybudovat val forem, který vytvoří statickou protiváhu neustálému pohybu. Formy zastavují oči lidského vědomí. Soustřeďují zrak na evokovanou jednotu věcí pojmenovatelných a nepojmenovatelných, racionálních a intuitivních, logických a chaotických. Název výstavy V zastavení růst odkazuje na Jungovo pojetí „vertikálního pohybu“ sebeuvědomění, jež se probouzí v „zastavení“ a projevuje se jako „velké pochybnosti“. Ve své Červené knize zmiňuje známý příklad stromu, který roste vertikálně. Saje živiny z temných kořenů, ale roste ke světlu. „Temnotu kořenů“, již překrývá každodenní shon, nelze zavrhnout či vytěsnit ze života, neboť je jeho nedílnou součástí. Je nutné ji v koncentraci zklidnění pochopit jako polarizační moment. Proniknout dialektický základ permanentně obnovovaného života a tím si uvědomit zdroje, jimiž lidská bytost ve svém založení disponuje. Jedině tak s těmito zdroji potom může zacházet správně, tj. ku prospěchu sobě a bez následků pro všechny ostatní. Jedině sebe-vědomá bytost je schopna zpomalit nebo zastavit chaos a vytěžit z něho krásu úzkostné zkušenosti, bez níž zůstává život pouze dvourozměrnou epizodou, samolepkou na povrchu skutečnosti.

Petr Vaňous, kurátor výstavy